Horní vrstvy atmosféry Země

Atmosféra (z řečtiny: atmos – pára, sphaira – koule) je plynný obal tělesa v kosmickém prostoru. Těleso může být obklopeno atmosférou pouze za předpokladu, že má dostatečnou hmotnost na to, aby plyn vázalo gravitační silou. V případě některých plynných sloučenin musí být splněna i další podmínka – dostatečně nízká teplota. V atmosféře Země se nachází 21 % kyslíku, 78 % dusíku a 1 % zabírají vzácné plyny a ostatní prvky.

Hustota plynu je nepřímo úměrná hmotnosti tělesa. Lehčí plyn (např. vodík) neunikne do vesmíru, je-li vázán vyšší gravitační silou. To je případ plynných obrů ve Sluneční soustavě.

Atmosféra je důležitou ochranou života před kosmickým zářením.^[1]

Atmosféry planet[editovat | editovat zdroj]

Atmosféra Merkuru[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete v článku Atmosféra Merkuru.

Merkur má velmi tenkou atmosféru, složenou z atomů vyražených z jeho povrchu slunečním větrem, což je zapříčiněno slabým gravitačním polem vytvářeným poměrně lehkou planetou.^[2]Protože je povrch Merkura velmi horký, tyto atomy rychle unikají do vesmíru. Takže oproti Zemi nebo Venuši, jejichž atmosféry jsou stabilní, Merkurova atmosféra je proměnlivá a musí být neustále doplňována. Tlak atmosféry na povrchu je menší než 10 Pa, tedy v pozemských měřítkách ultravysoké vakuum, daleko vyšší tlak má i vakuum v běžné žárovce.^[3]

Snímek atmosféry Venuše v pravých barvách. Viditelné jsou pouze svrchní vrcholky mračen obepínající planetu.

Atmosféra Venuše[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete v článku Atmosféra Venuše.

Současná představa o struktuře atmosféry Venuše se zakládá na měřeních uskutečněných sondami typu Veněra, Mariner, Pioneer-Venus, pozemskými pozorováními a teoretickými modely, které umožňují odhadovat chování atmosféry. Venuše je obklopena hustou vrstvou atmosféry, která je tvořená převážně z oxidu uhličitého, dále pak malého množství dusíku, kyslíku a vodní páry. Kombinace těchto plynů má za následek vznik silnéhoskleníkového efektu, který zvyšuje teplotu povrchu o více než 400 °C, v oblastech okolo rovníku dokonce až o 500 °C.

Atmosféra Země[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete v článku Atmosféra Země.

Země má relativně hustou atmosféru složenou ze 78 % dusíku, 21 % kyslíku, 1 % argonu a stopového množství jiných plynů včetně oxidu uhličitého avodních par. Atmosféra chrání povrch Země před dopadem některých druhů slunečního záření. Její složení je nestabilní a silně ovlivněno biosférou. Jde především o velké množství volného dvouatomového kyslíku, který vyrábějí pozemské rostliny a bez nichž by se kyslík v atmosféře v geologicky krátkém čase sloučil s materiály z povrchu Země. Volný kyslík v atmosféře je známkou života.

Atmosféra Marsu[editovat | editovat zdroj]

Nad povrchem Marsu je při bočním pohledu viditelná atmosféra (snímek družice Mars Global Surveyor)

Související informace naleznete v článku Atmosféra Marsu.

Mars má dnes velmi řídkou atmosféru, která není schopná zadržovat tepelnou výměnu mezi povrchem a okolním prostorem, což má za následek velké tepelné rozdíly během dne a noci. Tlak na povrchu se pohybuje mezi 600 až 1000 Pa, což je přibližně 100 až 150krát méně než na povrchu Země či jako přibližně ve 30 km nad jejím povrchem. Podobně jako na Zemi ale dochází ke změnám v atmosféře v závislosti na sezónních výkyvech, jak se planeta přibližuje a oddaluje od Slunce. V zimě 25–30 % atmosférického oxidu uhličitého zmrzne na pólech, zatímco v létě opět sublimuje a vrátí se do atmosféry.

Atmosféra je tvořena převážně z oxidu uhličitého (95,32 %), dále obsahuje: dusík (2,7 %), argon (1,6 %), kyslík (0,13 %), oxid uhelnatý (0,07 %) a vodní páry (0,03 %),^[4] která vzniká sublimací z polárních čepiček. Mezi ostatní plyny vyskytující se v atmosféře se pak ještě řadí neon, krypton, xenon, ozóna metan (který je možným indikátorem života na Marsu, jelikož podléhá rychlému rozpadu^[