|
*6.6.1903 – Tbilisi
†1.5.1978 – Moskva
|
Arménský skladatel, studoval na hudebním ústavu Gněsiných v Moskvě od r. 1922 violoncello u S. Byčkova, později u prof. A. Borisjaka a klavír u Michaila Fabianoviče Gněsina, jehož žákem byl od r. 1925 i v oboru skladby, kterou absolvoval v r. 1929. Ve studiu pokračoval na moskevské konzervatoři, kterou ukončil r. 1934 v kompoziční třídě Nikolaje Jakovleviče Mjaskovského, u něhož byl potom aspirantem. Od r. 1950 vyvinul velkou aktivitu jako dirigent svých vlastních skladeb v tehdejším SSSR i v zahraničí (1959 dirigoval na Pražském jaru). 1951 dostal jmenování profesorem skladby moskevské konzervatoře a hudebně pedagogického institutu Gněsiných. Velmi osobitá Chačaturjanova hudba v sobě slučuje velké tradice ruské hudby a velmi zajímavé prvky arménského lidového umění. Repertoárovou záležitostí mnoha divadel se staly balety Gajané (světoznámý Šavlový tanec) a Spartakus, známá je jeho suita Maškaráda, klavírní a houslový koncert, jehož vynikajícím interpretem byl David Oistrach. I když violoncellový koncert e moll nedosáhl takové popularity jako houslový, má významné místo ve světové literatuře pro tento nástroj svým vznikem i uměleckou hodnotou. Chačaturjan jej psal v dubnu a květnu 1946 (instrumentoval jej v září a říjnu) a věnoval Svjatoslavu Knuševickému, který byl jeho prvním interpretem ve Velkém sále moskevské konzervatoře se Státním symf. orchestrem s dirigentem Alexandrem Gaukem 30. října 1946. Smutek prvních dvou vět jasně hovořících hudební řečí o prožitých hrůzách 2. světové války se mění v závěru díla v radostný pohled na mírový svět. K vyjádření těchto myšlenek využívá nejen violoncella v technicky velmi náročném sólovém partu, ale i barev velkého orchestru (2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, basklarinet, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, bicí, harfa, smyčce). V r. 1963 realizoval Chačaturjan druhou část svého plánu vytvořit čtyři rapsodie pro různé nástroje (pro housle, violoncello, klavír a pro klavírní trio s orchestrem). Rapsodie -Koncert pro violoncello a orchestr, někdy uváděný jako 2. violoncellový koncert, je dedikován M. Rostropovičovi, v jehož provedení měl premiéru 14. ledna 1964 v Moskvě. Slavný violoncellista hodnotil jeho vznik velmi pozitivně: „Již dlouho jsem záviděl houslistům: v jejich repertoáru nejsou jen velké koncerty s orchestrem, nýbrž i taková díla, jako je Poème od Chaussona nebo „Tzigan“ od Ravela. Takové nádherné dílo pro violoncello typu Rapsodie bylo vždy mým snem. A tu vznikl Chačaturjanův Rapsodie – Koncert. Toto dílo má v sobě rozličné možnosti jak v temperamentu, tak v použití plného arzenálu techniky. Jsem si jist, že toto dílo bude vysoce populární a najde čestné místo v repertoáru violoncellistů celého světa.“
Do poslední epochy Chačaturjanova života patří jeho Sonáta – Fantazie C dur pro sólové violoncello, která vyšla tiskem dva roky před autorovou smrtí. Na rozdíl od předchozích violoncellových děl, v nichž mohl své hudební myšlenky umocnit barvitým a působivým zvukem doprovázejícího orchestru, má v tomto případě k dispozici pouze jediný nástroj, od kterého pochopitelně vyžaduje intonačně dokonalou dvojhmatovou hru, pizzicato levou rukou, rozlišení espresivní melodie a doprovodu, pregnantnost rytmických útvarů až po brilantní techniku závěrečného acceleranda.
Koncert pro violoncello a orchestr e moll (Allegro moderato – Andante sostenuto – Allegro); partitura, Muzgiz, Moskva 1954, vydání pro violoncello a klavír, Muzgiz, Moskva 1950 (A. Doluchanjan); Boosey & Hawkes, Londýn. Rapsodie – Koncert (2. violoncellový koncert) pro violoncello a orchestr (jednovětý), Peters, Lipsko. Sonáta – Fantazie pro violoncello sólo C dur, Muzyka, Moskva 1976. Úpravy pro violoncello a klavír: Ukolébavka z baletu Gajané, Popularnyje pjesy sovetskich kompozitorov, Sovetskij kompozitor, Moskva 1961 (upr. Volf-Izraelja). Andantino, Muzgiz, Moskva 1952 (upr. R. Sapožnikov a Jakušenko); Sbornik pjes russkich i sovetskich kompozitorov, Muzgiz, Moskva 1950 (upr. A. Dzegelenok); Pjesy sovetskich i sovremennych zarubežnych kompozitorov, Muzyka, Moskva 1978 (upr. E. Gendlin). |
|
