Jan Lucemburský
Král český, markrabě moravský,[zdroj?]hrabě lucemburský, titulární král polský
Janova busta z katedrály sv. Víta
Doba vlády	1310–1346
Korunovace	7. únor 1311
Narození	10. srpen 1296
	Lucembursko
Úmrtí	26. srpen 1346 (50 let)
	Kresčak
Pochován	Katedrála Panny Marie v Lucemburku
Předchůdce	Jindřich Korutanský
Nástupce	Karel IV.
Manželky	I. Eliška Přemyslovna (1310–30)
	II. Beatrix Bourbonská(1334–46)
Dynastie	Lucemburkové
Otec	Jindřich VII. Lucemburský
Matka	Markéta Brabantská

Jan Lucemburský, německy Johann von Luxemburg, francouzsky Jean I^er de Luxembourg, Jean I^er de Luxembourg l’Aveugle,Jean de Luxembourg avec l’archevêque de Mayence (10. srpna 1296 – 26. srpna 1346 padl v bitvě u Kresčaku), známý později též pod přízviskem Slepý (Johannes der Blinde, lucembursky Jang de Blannen) a ve světě především jako Český (Johann von Böhmen, francouzsky Jean I^er de Bohême), byl desátý český král a markrabě moravský^[zdroj?] (1310–1346, korunován 1311), hrabě lucemburský, dočasně i titulární král polský v letech 1310–1335.

 

 

Syn římského krále[editovat | editovat zdroj]

Jan byl jediným synem lucemburského hraběte a římského krále Jindřicha VII. a Markéty, dcery Jana Brabantského, vítěze v bitvě u Worringenu, v níž zemřel Jindřichův otec a strýcové. Jindřich VII. se s Markétou, neteří francouzského krále Filipa IV. oženil roku 1292či 1293.

K uzavření sňatku bylo zapotřebí papežského dispenzu, neboť oba mladí lidé byli ve třetím stupni příbuzenství. Sňatek měl zpečetit mír mezi Brabantskem a Lucemburskem. Nová lucemburská hraběnka prý byla velmi zbožná a krásná a na svého manžela a jeho rozhodnutí měla dobrý vliv.

„	A požehnal Bůh této hraběnce, že počala a porodila syna svého prvorozeného, který dostal při křtu duchovního znovuzrození jméno Jan…Narodil se ten chlapec Jan léta Páně 1296 v den svatého Vavřince mučedníka…	“
— Zbraslavská kronika[1]

Jan vyrůstal na francouzském královském dvoře Filipa Sličného a protože se jeho otec po svém zvolení římskoněmeckým králem (27. listopadu 1308) mínil zajímat hlavně o říšskou politiku, čtrnáctiletý Jan měl titul „hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu.“

Roku 1309 čeští vyslanci, cisterciáčtí opati při cestě na generální kapitulu do Citeaux^[2], nespokojení s vládou Jindřicha Korutanského, požádali Jindřicha VII. o pomoc – jeho jediný syn se měl oženit s princeznou Eliškou. Jindřich se zprvu obávalanarchie v Čechách a pověsti o zavraždění vlastního panovníka Václava III. a chtěl s Eliškou oženit svého mladšího bratra Walrama.^[3]

„	Můj bratr má věk, jest s to za sebe mluviti a bojovati, Jan však, můj syn, je velmi útlý chlapec a maličký chlapec. Běda pak zemi, když král její dítě jest.	“
— Zbraslavská kronika[4]

V červenci roku 1310 po počáteční nechuti a nátlaku českého poselstva dojednal nástup svého čtrnáctiletého syna Jana na český trůn. Eliška se měla v určité lhůtě dostavit do Špýru, jinak by byla ujednání zrušena. Ještě na poslední chvíli se Lucemburkové pokoušeli změnit osud tím, že Přemyslovně poslali naproti rytířského Walrama.^[5] Doufali marně, že osmnáctiletou dívku okouzlí spíše zralý muž než čtrnáctiletý hošík.

Dne 31. srpna proběhly zásnuby mladičkého Jana s Eliškou Přemyslovnou a o den později se ve špýrské katedrále konala slavná svatba.

„	..po skončení evangelia vrhli se ženich a nevěsta na zemi před hlavním oltářem a přijali od arcibiskupa dar požehnání…	“
— Zbraslavská kronika[6]

Korunovace[editovat | editovat zdroj]

Poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy a koncem roku přijal slib věrnosti od českých stavů, jimž potvrdil jejich privilegia v první volební kapitulaci v českých dějinách: inaugurační diplomy (v prosinci 1310 pro Čechy a v červnu 1311 pro Moravu) mimo jiné domácí šlechtě zaručovaly, že nebude povinna vojensky podporovat krále v zahraničí a že úřady v obou zemích budou zastávány pouze rodáky (což Jan takřka vzápětí porušil).

Dne 7. února 1311 byl společně s Eliškou Petrem z Aspeltu korunován českým králem.

„	Neboť byl tehdy a je dodnes mladík překrásný, zjevem spanilý, v tváři „bílý a červený, vybraný z tisíců“, sličný krásou nad syny skoro všech lidí, které v těch dobách zrodila spanilá ztepilost vybrané přirozené krásy Čechů…	“
— Zbraslavská kronika[1]

Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, která byla pro Lucemburky prioritní a vzorem mu byl způsob vlády na francouzském dvoře. Jenže česká šlechta nechtěla silného panovníka. Když roku 1310 přišel Jan Lucemburský do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi v to, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid z doby posledních Přemyslovců. Jan jim připravil trpké zklamání – ovšem i on se zklamal. Čtrnáctiletý Jan v době, kdy se měl sžít se sebevědomou českou šlechtou, poslouchal rádce svého otce, naopak šlechta mu dala jasně najevo, kdo je v zemi pánem.

Král cizinec[editovat | editovat zdroj]

Situaci Janovi zkomplikovala smrt otce roku 1313 (Jan se nestal otcovým nástupcem, podmínkou pro zvolení římského krále bylo osmnáct let věku a když viděl, že šance na zvolení má spíš rakouský vévoda Fridrich Sličný, což bylo nebezpečné pro české království, rozjel kampaň, na jejímž konci byl novým římským králem zvolen Ludvík IV. Bavor, od kterého pak získal pro české království řadu významných ústupků). Situaci mu neulehčila ani Eliška Přemyslovna, která se snažila obnovit vládu v duchu Přemyslovců, což v tu dobu bylo zcela nereálné. Eliška podnítila roku1315 zatčení Jindřicha z Lipé, to naopak vyvolalo značný odpor šlechty a Jindřich z Lipé byl po půl roce ve vězení na hradě Týřov osvobozen.

Král Jan odjel do Lucemburska a protože se mu nedařilo najít řešení, obsadil Čechy vojensky. Šlechta se proti králi znovu postavila a Jan Lucemburský se málem musel vzdát české koruny. Smír zprostředkoval až římský král Ludvík IV. Bavor. Byly podepsány tzv. Domažlické úmluvy, které ve svých důsledcích posílily moc šlechty (1318).

O rok později se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Vilémem Valdekem a královnou Eliškou. Jan dokonce okupoval Prahu. Poté Jan ztratil o Čechy zájem – bral je jako zdroj financí pro rodovou evropskou politiku.

Nepřítomnost panovníka[editovat | editovat zdroj]

Dlouhodobá nepřítomnost krále měla za následek rozrušování struktur země a společenských poměrů a spolu s vládou panské kliky Jindřicha z Lipé začala počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. V říjnu 1333 přijel do Čech na popud šlechty Janův prvorozený syn Václav-Karel, napřed dokonce bez králova vědomí.

Na přelomu let 1333 a 1334 udělil synovi titul markrabě moravský, čímž zlegitimoval jeho postavení v českých zemích. Nastává období tzv. lucemburského dvojvládí. Napětí z tohoto způsobu vlády (navíc otec se synem neměl příliš vřelé vztahy) polevuje až v roce 1341, kdy Jan Lucemburský Karlovi zajistil nástupnictví na českém trůnu. Za Karla IV. došlo k postupnému zlepšování poměrů v Čechách.

Roku 1338 král povolil zřízení Staroměstské radnice – první v Čechách. Roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, současně s tím bylo v Litomyšli zřízeno nové biskupství – zemi již fakticky spravoval Karel IV.

Král diplomat[editovat | editovat zdroj]

Aktivita krále Jana však byla zaměřena především na zahraniční politiku, kde také byl mnohem úspěšnější. Kromě toho, že byl pravidelným hostempapeže a francouzských králů, s nimiž až dosud dobré vztahy ještě zintenzivnil několika výhodnými sňatky, získal v roce 1322 od Ludvíka Bavora(za pomoc v bitvě proti Fridrichovi Sličnému) pro české království jako trvalou zástavu Chebsko. V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a 1335 Vratislav, k níž přiléhala značná část Slezska. Ve dvacátých a třicátých letech byl Jan Lucemburský velmi aktivní vItálii, v roce 1331 mu císař jako říšskou zástavu potvrdil držení těchto severoitalských měst Bergamo, Bobbio, Brescia, Cremona, Milán, Novara,Pavia, dědičně získal Luccu.

Roku 1335 došlo k setkání polského (Kazimír III. Veliký), českého (Jan Lucemburský) a uherského (Karel Robert z Anjou) panovníka v Trenčíně(pokračovalo pak ve Visegrádu), kde se Jan Lucemburský vzdal nároku na polský královský titul výměnou za 20 tisíc kop českých grošů a polský král Kazimír III. Veliký se vzdal Slezska. Tím se prakticky skončilo období vytváření pevných hranic států ve střední Evropě a dále pak docházelo už jen k menším změnám.

Kazimír III. uznal přímou vládu českého krále ve Vratislavsku a Hlohovsku i jeho lenní panství nad slezskými knížaty. Z celého Slezska neuznalo lenní svrchovanost českého krále jen knížectví svídnicko-javorské, které bylo připojeno až za Karla IV. roku 1353.

S pomocí svého strýce, trevírského arcibiskupa Balduina, připravoval Jan volbu nového německého krále. 11. července 1346 byl římskoněmeckým králem zvolen Janův syn, do dějin vstoupivší jako Karel IV.

Dlouholetým Janovým sekretářem a diplomatem byl významný francouzský básník a hudební skladatel Guillaume de Machaut, který po králově smrti uveřejnil oslavnou báseň na Jana Lucemburského Soud českého krále.

Milovník turnajů[editovat | editovat zdroj]

V roce 1319 pozval evropské rytíře na velkolepý turnaj do Prahy. Nikdo z cizinců ale na turnaj nedorazil.^[7] Další turnaj Jan uspořádal v únoru 1321. Byl při něm sražen z koně, který se splašil a vážně krále zranil.^[8]

Bitva u Kresčaku[editovat | editovat zdroj]

V posledních letech života Jana postihla dědičná oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl, a jeho účast v bitvě u Kresčaku (fr. Crécy-en-Ponthieu), kde bojoval na straně Francouzů, znamenala spíše dobrovolnou smrt.

V této bitvě anglická pěchota s lučištníky dokázala své prvenství nad francouzskou rytířskou jízdou. V bitvě ztratili Angličané jen 3 rytíře a 40 pěšáků, kdežto Francouzi 1500 rytířů a ještě více pěchoty.^[9]

„	Když zaslechl povel k boji, zeptal se, kde je jeho syn Karel. Průvodci mu řekli, že nevědí, že se však nejspíš někde bije, načež král pravil:“Pánové, jste dnes všichni mými přáteli a bratry ve zbrani, proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mne tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátelé na dosah meče.“ Rytíři souhlasili, a protože ho nechtěli ztratit v mačkanici lidí, svázali otěže koní dohromady. Krále pak dle jeho přání vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem postupovali proti Angličanům… Postoupili však příliš kupředu a byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé, s koňmi navzájem spojenými.	“
— Jean Froissart[10]

Vzhledem k Janově vztahu k českým poddaným, kdy se spíše báli jeho příjezdu, protože bude následovat výběr daní, jsou zvláštní poslední slova, která jsou mu připisována: „Toho Bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“. V bitvě, kterou lze považovat za první velkou bitvu stoleté války, zemřel ve stejný den jako o téměř sedmdesát let dříve jiný velký český král Přemysl Otakar II. Přes jeho v podstatě záporný vztah k zemi, které vládl třetinu století, se Janovi podařilo rozšířit území království, dát zvučné jméno titulu českého krále a připravit svého syna na následnictví.

„	V paměti krále Čechů měj… Než rozžehnal se s životem učinil syna markýzem, vévodou, hrabětem i králem, a to jak zbraní, tak i právem. Tím zajistil mu celou říši. Více už o něm nenapíši, leda že dosáh, čeho chtěl.	“
— Guillaume de Machaut[11]

Jan Lucemburský je pohřben po mnoha peripetiích v Lucemburku v katedrále Panny Marie v předsíni velkovévodské krypty.

Fakta zjištěná po Janově smrti[editovat | editovat zdroj]

Roku 1980 se dočasně vrátily královy ostatky do Prahy, kde byly podrobeny průzkumu antropologem Emanuelem Vlčkem a jeho týmu z Národního muzea. Poté byly ostatky převezeny zpět do hrobu v Lucemburku.

Jan Lucemburský měřil asi 170 cm, byl štíhlé svalnaté postavy, vynikající jezdec na koni a v bitvách a turnajích utrpěl také vážná zranění. Smrtelná byla zranění hlavy a hrudníku.

Nejstarší portrét Jana Lucemburského je na kamenném reliéfu z dómu Sv. Tří Králů v Kolíně nad Rýnem. Je zpodobněn také na stříbrném groširaženém v Parmě v roce 1331. Asi nejzdařilejším portrétem je kresba Antoina de Succa z doby, kdy byl Jan již slepý. V chrámu sv. Víta se v triforiunachází slavný sochařský portrét od Petra Parléře. Jedno vyobrazení je také ve Zbraslavsk