Invaze do Československa
Konflikt: Studená válka
Státní vlajka Československa zbrocená krví, Praha, středa 21. srpna 1968, první den invaze.
Trvání: 21. srpna – 11. září 1968 Místo: Československo Casus belli: Snaha potlačit reformní procesv Československu Výsledek: Pražské jaro bylo potlačeno. Okupace Československa do roku 1991.
Strany
ČSSR	Varšavská smlouva:  SSSR  PLR  MLR  BLR  NDR (omezená účast)
Velitelé
Ludvík Svoboda Martin Dzúr	Leonid Iljič Brežněv Ivan Georgievič Pavlovskij
Síla
?	500 000 mužů; 6300 tanků, 800 letadel
Ztráty
108 mrtvých a 500 zraněných civilistů při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách s okupačními jednotkami	96 mrtvých a 87 raněných  8 mrtvých[1]  4 mrtví  2 mrtví

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj) byl vojenský vpád vojsk pěti socialistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (SSSR) na žádost konzervativního křídla Komunistické strany Československa. Dále se jej účastnila vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR). Vojska Německé demokratické republiky (NDR), ač připravena k zásahu, nakonec hranice ČSSR nepřekročila (až na malý počet specialistů).^[2][3] Země Varšavské smlouvy, které se invaze nezúčastnily, byly Albánie (od roku 1962 fungovala v tomto paktu jen jako pasivní člen) a Rumunsko pod vedením svérázného diktátora Nicolae Ceauşesca.

Byla obsazena většina důležitých měst v tehdejší ČSSR, krátce po příjezdu tanků a obsazení letišť, na kterých přistávalasovětská letadla s další vojenskou technikou. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo usnesení odsuzující invazi (poměrem 7 : 4 hlasům). ^[4] Československá armáda, která měla na starosti obranu hranic, nepodnikla skoro žádné kroky k obraně.Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, čímž zabránila provedení původních plánů k ustanovení otevřeně kolaborantské tzv. Dělnicko-rolnické vlády. Spontánní odpor proti okupaci de fakto v očích světové veřejnosti zdiskreditoval socialismus Sovětského typu. Bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání, které však bylo rychle obnoveno z improvizovaných studií.^[5] Následně došlo k potlačení československého pokusu o reformu socialismu – tzv. Pražského jara. Došlo k zatčení a internaci československých vedoucích představitelů – Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších. Masové spontánní protesty trvaly cca 7 dní. Vojska SSSR zde zůstala až do roku 1991.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Informační leták Svobodného vysílače ÚV KSČ, legální orgán legální vlády.

Tanky invazních sil obklopené davem demonstrantů.

V noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. První útočná vlna proběhla v ranních hodinách, kdy byla obsazena letiště, na která následně začala přistávat transportní letadla s vojenskými jednotkami. Hluk přistávajících motorů varoval mnoho občanů u okolí letišť, že začala invaze.Československá armáda měla od iniciátorů rozkaz pustit vojska do země. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo v poměru 7 : 4 rezoluci odsuzujíci okupaci (dva členové ÚV KSČ Jan Pilař a Frantíšek Barbírek se na poslední chvíli přiklonili na stranu A. Dubčeka). Soukromé osoby začaly šířit zprávy o útoku jednotek Varšavské smlouvy. V ranních hodinách Československý rozhlas odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR a později i dramatické scény se střelbou na Vinohradské třídě. Kolem deváté ráno vysílání umlklo za zvuků střelby sovětské pěchoty.^[6] Rozhlas následně přešel do ilegality a od 11 hodin pokračoval ve štafetovém vysílání zpravodajství o situaci v zemi, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi. Podařilo se obnovit i televizní vysílání z improvizovaných studií.^[7]Například pracovníci Československé televize, kteří byli okupanty vyhnáni z rozstřílených televizních studií, nalezli azyl v areálu ČKD Praha a mohli vysílat alespoň zvukem díky rozhlasovému vysílači, krátce předtím zkompletovanému v blízkém podniku Tesla Hloubětín. Po informaci, že velká část ÚV KSČ byla internována, se prohlásili za „Svobodný vysílač ÚV KSČ“ a na symbolickou podporu Dubčekovu vedení komunistické strany přijali slogan „Jsme s Vámi – buďte s námi!“

V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů.^[8]

Tanky a obrněná vozidla byla pomalována tzv. invazními pruhy. Tyto pruhy bílé barvy na kapotách obrněnců a ostatních vozidel měly zabránit případné palbě spřátelených jednotek. V tehdejší době totiž v Československu byla ve výzbroji stejná technika jako v ostatních členských státech Varšavské smlouvy a tak v případě protiútoku Československé armády by armády Varšavské smlouvy (okupační vojsko) měly problémy rozlišit nepřítele od spojence. Invazní pruhy byly poprvé použity během 2. světové války, například i běhemoperace Overlord.

Ztráty[editovat | editovat zdroj]

Ode dne vstupu vojsk na území Československa do konce roku zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků.^[9] Invaze měla za následek také emigraci přibližně 300 000 lidí z republiky (70 000 okamžitě po invazi).^[zdroj?] Sověti měli během invaze 96 mrtvých.

Zahraniční ohlasy[editovat | editovat zdroj]

Sebeupálení Ryszarda Siwce.

Už 21. srpna se sešla Rada bezpečnosti OSN.^[10] Sovětský zástupce Jakov Malik na ní prohlásil, že se v Československu nic zvláštního neděje a všechno funguje normálně.^[10] Rezoluci připravenou Spojenými státy a Velkou Británií schválilo 10 zemí, tři státy (Indie, Pákistán, Alžírsko) se zdržely, proti byl Sovětský svaz a Maďarsko. Malik však následně přijetí rezoluce vetoval.^[10] Spojené státy americké na tuto skutečnost nijak nereagovaly, neboť pro ně byla přednější bilaterální dohoda se Sovětským svazem a poválečné rozdělení tehdejší Evropy respektovaly. Britská vláda nechtěla ohrozit své obchodní zájmy se SSSR a dalšími zeměmi Varšavské smlouvy. Některé socialistické státy odmítly vyslat své jednotky do ČSSR (například Rumunsko), jiné (například Jugoslávie) vyjádřily vedení KSČ podporu, nabídly dokonce i materiální pomoc.

Zahraniční protesty[editovat | editovat zdroj]

Za vaši i naši svobodu – transparent z protestu osmi sovětských občanů na Rudém náměstí v Moskvě.

Protiokupační manifestace v Helsinkách, srpen 1968.

Proti invazi protestovaly západní státy, ze socialistických pak Rumunsko a Jugoslávie.

Dne 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla k demonstraci skupinka osmi sovětských občanů (v českém prostředí známá často jako osm statečných) – Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natalia Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – kteří nesli československou vlaječku a transparenty s nápisy Ztrácíme nejlepší přátele, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu, Svobodu Dubčekovi, Ať žije svobodné a nezávislé Československo.^[11][12] Během okamžiku byli zatčeni a následně strávili několik let ve vězeních či ústavech.

Dne 8. září 1968 se na celostátních dožínkových slavnostech na varšavském stadiónu zapálil na protest proti okupaci Ryszard Siwiec.^[11]Na následky popálenin o čtyři dny později zemřel. I když jeho čin viděly tisíce lidí, režimu se podařilo přesvědčit veřejnost, že se jednalo o duševně narušeného jedince, takže pravý motiv jeho sebeupálení vyšel najevo až po roce 1989.

Pobyt vojsk na československém území[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska v Liberci.

Do 4. listopadu 1968 opustily Československo armády Polska, NDR, MLR a BLR. Sovětská armáda po okupaci zůstala na území Československa až do roku 1991, v odhadovaném počtu okolo 150 000 osob^[13] v třiatřiceti lokalitách. Do užívání jí byly předány celé vojenské prostory (např.Milovice, Libavá, Ralsko), kasárna (např. Horňátky, Rokytnice v Orlických horách, Česká Třebová, Josefov ) i některé civilní objekty (např. nemocnice Kostelec nad Černými lesy, vojenská nemocnice v Josefově ). V Milovicích bylo zřízeno velitelství sovětské Střední skupiny vojsk a vybudováno de facto nové město s tisíci byty.

Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Ilegální rozhlasové vysílání[editovat | editovat zdroj]

Národní muzeum poškozené palbou – okupanti ho omylem považovali za budovu Československého rozhlasu.

Ilegální stanice Vltava, šířená na vlně 210 m ze stanoviště Wilsdruff nedaleko Drážďan, se poprvé ozvala po páté hodině ráno 21. srpna 1968. Vysílání špatnou češtinou a slovenštinou hájilo okupaci, Československý rozhlas se od něj distancoval a posluchače opakovaně upozorňoval, že jde o nepřátelské vysílání.^[10] Později bylo vysílání této stanice šířeno také z mobilního vysílače sovětské armády, přemístěného ke městu Karl-Marx-Stadt (Chemnitz) na kmitočtu 1322 kHz. V prvních dnech okupace dále vysílala (pravděpodobně ze zahrady sovětského velvyslanectví v Praze) stanice Dělnický hlas republiky na střední vlně 1178 kHz a na krátkých vlnách 41 a 49 metrů. Z území Polska vysílala v prvním týdnu okupace v češtině rozhlasová stanice Záře. Zahraniční vysílání moskevského rozhlasu, které do té doby připravovalo jen dva hodinové pořady v češtině a slovenštině denně, rozšířilo po 21. srpnu 1968 vysílání v češtině a slovenštině na 24 hodin denně. Program byl šířen na dlouhých, středních a krátkých vlnách z území Sovětského svazu a dále z mobilních vysílačů sovětské armády, které byly rozmístěny po okupovaném Československu a vysílaly na středovlnných kmitočtech legálního Československého rozhlasu.

Dnešní pohled[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv česká i slovenská veřejnost invazi vojsk odsuzují, iniciátoři, kteří i podle tehdejších zákonů spáchali vlastizradu^[14], nebyli dosud potrestáni. ^{[15] [16] [17]}