Nacistické Německo, oficiálním názvem Německá říše (německy Deutsches Reich) v letech 1933 až 1943 a Velkoněmecká říše(německy Großdeutsches Reich) od roku 1943 do jeho zániku roku 1945, neoficiálně označované také Třetí říše (německy Drittes Reich) či prostě Říše, je označení německého státu v době, kdy byl ovládán nacisty, tedy od Hitlerova jmenování německým kancléřem 30. ledna 1933^[zdroj?] či od jeho převzetí diktátorských pravomocí v březnu 1933 do bezpodmínečné kapitulace Německa na konci druhé světové války8. května 1945.

Adolf Hitler se 30. ledna 1933 dostal legálně k moci, když byl dosazen do funkce říšského kancléře prezidentem tehdejšího NěmeckaPaulem von Hindenburg. Na začátku své vlády předsedal koaličnímu kabinetu, nicméně poměrně záhy se mu podařilo od vlády odstavit ty členy kabinetu, kteří nebyli členy nacistické strany. Po uchopení moci se povedlo nacistickému režimu opět postavit ekonomiku na nohy a ukončit vysokou nezaměstnanost pomocí masových investic do zbrojení. Návrat ekonomické prosperity vedl k nárůstu popularity režimu mezi německým obyvatelstvem, což se projevilo oddaností Němců jeho vládě.

Nicméně opozice z řad liberálů, socialistů a komunistů byla tvrdě potlačována tajnou státní policií gestapem pod patronací Heinricha Himmlera. Nacistická strana postupně ovládla soudy, místní vlády a všechny občanské organizace vyjma protestantských a katolických.^[1]Veřejné mínění v Říši utvářelo ministerstvo propagandy vedené Josefem Goebbelsem, který k tomu využíval masmédia, film a uhrančivé Hitlerovy projevy.^[2] Státní aparát se snažil vykreslit Hitlera jako vůdce německého lidu (Führer) a k tomu účelu mu předával do ruky veškerou výkonnou moc.

Na začátku existence nacistického Německa zaujal Hitler zahraniční politiku strachu a vydírání, kdy vznášel zdánlivě důvodné požadavky na své sousedy, kterým v případě neplnění vyhrožoval válkou. Když se ho pokusili jeho protivníci uklidnit ústupky, ty přijal a zaměřil se zas na další oblast. Tímto postupem se mu podařilo získat značné území bez toho, aniž by to vedlo k válce, jako např. v případě Mnichovské dohody a podstoupení československého pohraničí Německu v roce 1938. Agresivní politika Německa vedla k vypovědění Versailleské smlouvy a od roku 1935 se Německo začalo znovuvyzbrojovat. Téhož roku si opětovně připojilo Sársko, o rok později Porýní, vytvořilo spojenectví – Osu s fašistickou Itálií pod vládou Benita Mussoliniho, poslalo pomoc Frankovu fašistickému Španělsku, anektovalo Rakousko v roce 1938 a obsadilo již zmiňované československé pohraničí a později i zbytek Československa. Neustále rostoucí územní nároky vyvrcholily 1. září 1939 invazí do Polska, načež Francie a Velká Británie vyhlásily nacistickému Německu válku, čímž oficiálně začala druhá světová válka, dříve než nacistické Německo čekalo či na ni bylo zcela připraveno.^[3][4]

Během války se nacistickému Německu podařilo obsadit velkou část Evropy od Francie až téměř po Moskvu v tehdejším Sovětském svazu, dále od Norska na severu až po rozsáhlé pouštní oblasti v severní Africe na jihu. Na většině okupovaných území se nacisté pokusili zavést „Nový pořádek“. Současně začalo docházet k masovým persekucím neněmeckého obyvatelstva, vyvražďování Slovanů, cikánů a Židů, pro které se vžil termín holokaust. Během tohoto období zemřely milióny lidí. Nicméně v průběhu války se začala situace na frontě obracet v neprospěch nacistického Německa, což v důsledku vedlo k jeho porážce. Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945 kapitulací Německa západním spojencům a Sovětskému svazu.