Zemědělství

Zemědělství je termín popisující produkci (vlastní činnost, věda o ní, řemeslo i umění) potravin a krmiva nebo i jiných produktů prostřednictvím cíleného pěstování rostlin a chovu domestikovaných zvířat. Charakteristickým rysem zemědělské výroby je vázanost na půdu. Dělí se na rostlinou a živočišnou výrobu.^[zdroj?]

Zemědělství je jedním z nejdůležitějších odvětví středních Čech. Ve Středočeském kraji je přibližně 670 tis. ha zemědělské půdy, z toho 556 tis. ha představuje půda orná. Zemědělská půda zaujímá přibližně 61 % celé rozlohy Středočeského kraje. Ve srovnání s ostatními kraji vyniká Středočeský kraj svojí vyvážeností ve vztahu k nadmořské výšce. Jsou zde zastoupeny všechny zemědělské oblasti, které se nacházejí v České republice.
Středočeský kraj jako jediný v republice má v samotném středu samostatný kraj, a to Hlavní město Prahu. V jižní až jihovýchodní části kraje, směrem od Prahy, se vyskytují půdy s nejvyšším stupněm ochrany. Naopak půdy s nejnižším stupněm ochrany půdy se vyskytují v západní  a jihozápadní části kraje.

Jako hlavní plodiny jsou ve Středočeském kraji pěstovány obiloviny a cukrová řepa. Významně roste úloha technických a energetických plodin, které jsou současným trendem a perspektivou zemědělství. Pěstování energetických plodin je pro naše zemědělství zcela nové odvětví. S touto netradiční nepotravinářskou produkcí je třeba se seznámit a energetické plodiny se naučit pěstovat. Ekologické zemědělství ve Středočeském kraji je v současné době na prudkém vzestupu.

Stav skotu na území Středočeského kraje má v posledních letech klesající tendenci. Na 100 hazemědělské půdy připadalo v roce 2005 přibližně 10 kusů krav. Pokles stavů zaznamenává rovněž chov prasat. Příznivý trend nárůstu stavů zvířat je zaznamenán v chovu ovcí. Zvyšují se také stavy koní, a to především vlivem popularity jezdeckého sportu a hipoterapie.

Zemědělství má důležitou funkci v péči o krajinu. Je předmětem častých kontroverzí v politice, např. kvůli společné zemědělské politice EU (CAP).

Typy zemědělství

• nomádické pastevectví – Geograficky charakteristické pro střední Afriku a střední východ. Jedná se o migrační chov koz a ovcí na velkém prostoru, avšak s malými zisky.
• tradiční, rotační, samozásobitelské – Typický pro střední a západní Afriku, severozápadní Asii, Amazonii a stepi jižní Ameriky. Charakteristická je nízká produktivita i efekt. Rostlinná produkce je doplněna lovem a sběrem. Část úrody je postoupen na osivo, zbytek je spotřebován.
• tradiční samozásobitelské malých zemědělských závodů – Typický pro jižní a jihovýchodní Asii s předpokladem využití závlah. Rostlinná výroba je doplněna chovem prasat a drůbeže. Nízká mechanizace a využití ruční práce. Během roku jsou 2 až 3 sklizně.
• tradiční smíšené zemědělství malých podniků – Samozásobitelský typ, který část výnosu postupuje na trh. Charakteristické střídání pěstované kultury. Převládá rostlinná výroba, využívání závlah a ruční práce.
• tradiční polotržní zemědělství specializované – Rostlinná výroba hlavně v jihovýchodní Asii a Oceánii, extenzivní způsob je využíván v Latinské Americe. Jedná se o specializovanou výrobu na vyšší úrovni.
• tradiční zemědělství latifundií – Charakteristické pro Latinskou Ameriku a Evropu. Jedná se o oblasti vzdálené od center. Typická kombinace rostlinné a živočišné výroby za využití mechanizace a chemizace při extenzivním zemědělství.
• plantážní zemědělství – Tradiční typ pro Latinskou Ameriku. Většinou se jedná o střední a velké závody s dostatkem pracovních sil. Charakteristická je vysoká specializace, která přináší vysoké výnosy.
• tržní zemědělské malovýroba – Nachází se v USA, západní Evropě a Japonsku. Výroba za účelem zisku. Typickým druhem jsou rodinné farmy se značně rozdílnou specializací. Jedná se většinou o soběstačné závody s vysokým vkladem do práce.
• zemědělství velkostatků – Může se jednat o soukromý i akciový podnik. Typické jsou velké výnosy podmíněné vysokou mechanizací a chemizací. Řadíme zde pěstování průmyslových plodin, ale i skleníkářství (velkozahradnictví). Jedná se o smíšený typ, kde je přítomno jak pěstování krmiva, tak chov zvířat.
• tržní specializované zemědělství – Charakteristické jsou velké rodinné farmy, vysoká efektivita práce, specializace a náročnost na pracovní sílu.
• rančerství – Tento typ je typický v USA a Austrálii. Majitel stáda najímá zaměstnance na ochranu a pastvu dobytka. Typická je zde vysoká efektivita.
• vysoce zprůmyslněné zemědělství – Pro tento typ zemědělství je charakteristická vysoká mechanizace a chemizace. Řadí se zde vepříny, drůbežárny, skot na mléko. Silná je zde i rostlinná výroba.
• ekologické zemědělství je způsob hospodaření, který vylučuje použití umělých hnojiv a pesticidů, regulátorů růstu, přídatných látek v krmivech a geneticky modifikovaných organismů. Je opakem všeobecně rozšířeného konvenčního zemědělství.

Zemědělství v ČR

Hlavními užitkovými rostlinami pěstovanými v ČR jsou:

• obiloviny – pšenice, ječmen, kukuřice, tritikále, žito, oves
• olejniny – řepka olejka, mák, slunečnice
• okopaniny – brambory, cukrová řepa
• přadné rostliny – len, konopí
• zelenina – kořenová, plodová, listová
• píce – vojtěška, jetelotravní směsky
• ovoce

Hlavními užitkovými zvířaty chovanými v ČR jsou:

• skot – mléko, maso, genetické zdroje
• drůbež – maso, vejce, peří
• prasata – maso, sádlo
• ovce – maso, vlna, mléko
• kozy – maso, mléko, vlna
• koně – jezdecké, tah
• včely – med, vosk, opylovači
• holubi – maso, sport
• ryby – maso
• ostatní – pštrosi, hlemýžď, lama, antilopy, jelenovití

 Světová produkce hlavních plodin

V miliónech tun za rok 2004

• kukuřice 721
• pšenice 627
• rýže 605
• brambory 328
• sója 204
• maniok 202
• bataty 127
• ječmen 154
• banány 71
• čirok 59

V zemědělství výraz pole nebo polnost (archaicky také role) označuje část půdy určenou k pěstování jednoho typu rostliny – v mírném podnebném pásu nejčastěji obilovin, olejnin, okopanin, přadných rostlin a píce.

V zemědělské krajině jsou od sebe jednotlivá pole často oddělena mezemi (úzký pás neobdělávané země mezi poli), případně jsou v polích i křovinaté ostrůvky s několika stromky, tzv. remízky.

V českých zemích byla tradiční úzká pole rozdělená mezemi, v době kolektivizace v raném komunismu byli zemědělci nuceni vstupovat do zemědělských družstev kolchozního typu JZD, jednotlivá pole byla rozoráváním mezí spojována do velkých lánů (lán byl původně plošnou jednotkou). V Polsku, kde k takové míře kolektivizace nedošlo, se zachovala drobná políčka i přes dobu komunismu.

Zemědělství v České republice patřilo v centrálně direktivním systému k silně preferovaným odvětvím, z čehož vyplývala jeho neúměrná dimenze, avšak poměrně kvalitní národohospodářská efektivnost. Přechod k tržnímu hospodářství znamenal výrazný tlak na přizpůsobení se zemědělství novým ekonomickým podmínkám a odbytovým možnostem z hlediska jejich rozměru, struktury a výkonnosti. Na konci roku 1989 neexistoval v podstatě v tehdejším Československu soukromý sektor, dvě třetiny zemědělské půdy obhospodařovala jednotná zemědělská družstva (1 024 družstev) a jedna třetina státní půdy patřila státním statkům, kterých bylo 174. Průměrná výměra zemědělské půdy u družstev dosahovala 2 563 haa u statků 6 259 ha. Do konce roku 1990 vzniklo v České republice 3205 podniků soukromě hospodařících rolníků – fyzických osob, ty však obhospodařovaly pouze necelé 1 % zemědělské půdy.

Mezi hlavní úkoly zemědělské politiky patřila obnova vlastnických práv k půdě a jinému zemědělskému majetku cestou restitucí, privatizace a transformace, dále restrukturalizace a nové rozmístění zemědělské výroby. Dlouhodobé cíle pak byly orientovány zejména na koncepci trvale udržitelného zemědělství v podmínkách postupné liberalizace světového agrárního trhu.

V dosavadním reformním období došlo v zemědělství České republiky k podstatným změnám v jeho podnikatelské struktuře. Po pádu socialistického zřízení v roce 1989 došlo ke zvýšení podílu samostatně hospodařících rolníků a dalších individuálních zemědělských podnikatelů. Současně se změny projevují v pokračujícím poklesu významu družstev, která nyní obhospodařují asi čtvrtinu zemědělské půdy.

Celková výměra zemědělského půdního fondu České republiky je 4 269 tis. Ha (54,1% celkové rozlohy státu). Její největší část připadá na půdu ornou, i když její rozloha klesá. Na druhé straně se zvětšuje plocha trvalých travních porostů. Tento posun lze označit za pozitivní v oblastech, které mají méně příznivé podmínky pro intenzivní využívání půdy. Na základě komplexního průzkumu půd a podle kritérií Evropské unie byla převážná část zemědělské půdy v České republice (více než 60%) zařazena do méně příznivých oblastí a oblastí s ekologickým omezením.

Společným cílem pro tyto oblasti je zajistit takový rozvoj multifunkčního zemědělství, který by uvedl do souladu produkční a mimoprodukční funkce zemědělství, lesnictví a vodního hospodářství se zřetelem na charakter přírodních a sociálně-ekonomických podmínek. Dále by měl přispět k obnovení rovnováhy mezi objemem produkce a kapacitou trhu, k ekologické, kulturní a architektonické ochraně venkovského prostoru.

Celková zemědělská produkce ve finančním vyjádření postupně klesá – hodnota hrubé zemědělské produkce byla v roce 2006 už o 15,5 % nižší než v roce 1993 ve stálých cenách roku 1989. V České republice mírně převažuje hodnota živočišné produkce nad rostlinnou produkcí, ale podíl rostlinné produkce se během posledních deseti let nepatrně zvýšil. Změnila se struktura rostlinné produkce poklesem produkce obilovin, brambor, a zejména cukrové řepy a nárůstem olejnin (především řepky olejné). V živočišné výrobě výrazně poklesly stavy hospodářských zvířat (zejména skotu). To se projevilo ve snížené produkci masa a mléka.

Některé charakteristiky českého zemědělství se postupně přibližují průměru EU. Příkladem je podíl pracovníků v primárním sektoru ekonomiky (zemědělství, lesnictví a rybolov). Republiková hodnota (4,3 %) je vysoce překročena zejména v kraji Vysočina (10,4 %).