Dopad sluneční energie na Zemi

Sluneční energie je energií elektromagnetického záření. Spektrum slunečního záření lze rozdělit na:

• záření ultrafialové (vlnová délka pod 400 nm)
• záření viditelné (vlnová délka 400 až 750 nm)
• záření infračervené (vlnová délka přes 750 nm)

Viditelné záření tvoří asi 45 % dopadajícího záření, přičemž jeho podíl je vyšší při zatažené obloze (může dosáhnout až 60 %). V rostlinnéfyziologii se používá též pojem fotosynteticky aktivní záření, což je záření o vlnových délkách přibližně odpovídajících viditelnému záření (většinou se udává rozsah 380 – 720 nm).

Příkon záření dopadajícího na povrch zemské atmosféry činí 1 373 W/m^2[1]. Toto množství se nazývá solární konstanta. Ve skutečnosti není konstantní, neboť oběžná dráha Země kolem Slunce je eliptická, a to způsobuje kolísání ve velikosti solární konstanty přibližně 3 % (asi 40 W/m²). Malé změny solární konstanty jsou též spjaty s cykly sluneční aktivity, ty ale dosahují maximálně desetin procenta.

Část záření je pohlcena atmosférou. Pohlcení se týká ovšem jen některých vlnových délek:

• prakticky celé nejkratší části ultrafialového záření (do vlnové délky 290 nm je pohlceno zcela, od 290 do 320 nm zčásti) – pohlcujeozónová vrstva ^[zdroj?]
• vybraných vlnových délek infračerveného záření (pohlcení především oxidem uhličitým a vodou)

Ve viditelné oblasti je pohlcení jen částečné a závisí na síle vrstvy atmosféry, kterou musí záření projít. Při stejné výšce slunce nad obzorem se tedy větší pohlcení odehrává v rovníkových oblastech, naopak menší v polárních oblastech a na horách. Pohlcení v polárních oblastech je ovšem zároveň zvětšeno tím, že sluneční paprsky pronikají do atmosféry pod ostrým úhlem a musí tak proniknout delší vrstvou.

Množství prošlého záření udává vztah:

R_g = R_s * k^{cosec α} * sin α (1)kde jednotlivé veličiny znamenají:

• R_g – globální záření dopadlé na vodorovný povrch Země v nulové nadmořské výšce (na hladinu moře)
• R_s – solární konstanta (s korekcí na aktuální vzdálenost Země od Slunce)
• k – koeficient propustnosti atmosféry (závisí na jejím „zašpinění“), většinou se pohybuje mezi 0,7 a 0,9
• α – úhel výšky slunce nad obzorem
• cosec α – cosecans úhlu α, tj. 1 / sin α

Není-li povrch vodorovný, lze psát vzorec (1) přibližně jako

R_g = R_s * k^{cosec α} * sin [α – (α‘ * cos β)] (2)a pak nově použité veličiny značí:

• α‘ – úhel naklonění plochy směrem k jihu
• β – azimut Slunce (jih = 180°)

V našich podmínkách činí globální radiace na vodorovném povrchu:

• v letním poledni max. 1 000 až 1 050 W/m^2 [zdroj?]
• v zimním poledni max. 300 W/m²
• při souvisle zatažené obloze max. 100 W/m²
• v noci (při úplňku) max. 0,01 W/m²

Teoreticky může být hodnota krátkodobě i přes 1 100 W/m², a to pokud jsou na obloze rozptýlená světlá oblaka, od nichž se záření silně odráží.

Základní přeměny sluneční energie[editovat | editovat zdroj]

Lze ji popsat rovnicemi pro čistou radiaci

R_n = R_g – R_a – R_lw (3)R_n = A + Q + G + H + LE (4)kde jednotlivé veličiny vyjadřují následující:

• R_n – čistá radiace (po odečtení albeda a dlouhovlnného vyzařování)
• R_a – albedo (procento odraženého záření)
• A – fotosyntéza (vyjádřená v energetických tocích)
• Q – teplo spotřebované na ohřev vegetace
• G – tok tepla do půdy
• H – pocitové teplo
• LE – latentní teplo výparu neboli evapotranspirace

Součin LE představuje energetickou hodnotu vypařené vody, kterou lze vypočítat jako množství vody E (v mm, neboli l/m²) vynásobené měrným latentním teplem výparu L (při teplotě 20 °C platí L = 2439 kJ.kg^-1).

Protože A a Q jsou svým podílem zanedbatelné (obě složky činí zpravidla do 1 % čisté radiace), lze tyto členy v rovnici (4) zanedbat a psát ji v zjednodušeném tvaru jako

R_n = G + H + LE (5)Poměr nejvýznamnější složek, tedy pocitového tepla a latentního tepla, označujeme jako Bowenův poměr β

β = H / LE (6)

Využití sluneční energie[editovat | editovat zdroj]

Přímé[editovat | editovat zdroj]

Slunečními paprsky dopadne na povrch Země přibližně 1 kW/m². Toto číslo se nazývá solární konstanta. Tuto energii lze využít přímo:

• pro výrobu elektrické energie (obvykle fotovoltaický článek ale také stirlingův motor),
• v zemědělství (skleníky),
• zpracování užitkové vody (ohřev, ale též desalinace a desinfekce),
• vytápění.

Nepřímé[editovat | editovat zdroj]

Nepřímo se sluneční energie v přírodě přeměňuje na:

• potenciální energii vody (využívaná ve vodních elektrárnách),
• kinetickou energii vzdušných mas (vítr),
• chemickou energii biomasy (včetně fosilních paliv, kde akumulace sluneční energie proběhla před dlouhou dobou).

Solární články[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Fotovoltaický článek.

Solární články (sluneční baterie) jsou polovodičové prvky, které mění světelnou energii v energii elektrickou. Fotoelektrický efekt vysvětluje vznik volných elektrických nosičů dopadem záření. Celkově se daří přeměnit v elektrickou energii jen asi 17 % energie dopadajícího záření.

Solární články jsou tvořeny polovodičovými plátky tenčími než 1 mm. Na spodní straně je plošná průchozí elektroda. Horní elektroda má plošné uspořádání tvaru dlouhých prstů zasahujících do plochy. Tak může světlo na plochu svítit. Povrch solárního článku je chráněn skleněnou vrstvou. Sloužící jako antireflexní vrstva a zabezpečuje tak, aby co nejvíce světla vniklo do polovodiče. Antireflexní vrstvy se většinou tvoří napařením oxidu titanu. Tím získá článek svůj tmavomodrý vzhled. Jako polovodičový materiál se používá převážně křemík. Jiné polovodičové materiály, např. galium arsenid, kadmiumsulfid, kadmiumtellurid, selenid mědi a india, nebo sulfid galia se zatím zkoušejí. Krycí sklo chrání povrch solárních článků i před vlivy prostředí.

Využití solárních článků[editovat | editovat zdroj]

Využití těchto článků je různorodé: od solárních kalkulaček až po energetické zabezpečení horských chat v rozsahu jednotek až desítek kW. Elektrický výkon je dán celkovou plochou a účinnostísolárních článků. Při ploše 1 dm² a plném slunečním svitu může při napětí 0,5 V a proudu 2,5 A dávat článek výkon 1,25 W. Vyšší napětí se získá sériovým řazením a větší proud paralelním řazením. Panel bývá složen z 33 až 36 křemíkových solárních článků. Nevýhodou je ale vyšší cena proti klasickým zdrojům.

Oblast průmyslu pro výrobu solárních článků a adaptaci sluneční energie zažívá v současné době rychlý růst a některé programy (jako např. Clean Power from Deserts od kooperace TREC přiŘímském klubu či projekt solárních ostrovů Spojených arabských emirátů) začínají pozvolna získávat prostor v energetických strategiích jednotlivých států.^[zdroj?]

Soustředění sluneční energie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sluneční pec.

Jiný způsob využití sluneční energie je nikoli přijímat ji plošně, ale pomocí soustavy parabolických zrcadel ji odrážet a soustředit do jednoho místa s „receptorem“ schopným tuto přesměrovanou energii zpracovat nebo uchovat. Tímto receptorem může být i Stirlingův motor.

Konstrukce, které tento způsob získávání energie využívají, se označují jako CSP (akronym z Concentrating Solar Power).

Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Solární elektrárny[editovat | editovat zdroj]

Další možností je využití sluneční energie na výrobu elektřiny (fotovoltaika). Kolik energie sluneční elektrárna vyrobí se odvíjí od intenzity slunečního záření. Pokud je obloha bez mráčku, výkon slunečního záření je kolem 1kW/m². Když se však obloha zatáhne, sluneční záření je až 10krát méně intenzivní. V tuzemsku je průměrná intenzita slunečního záření odhadována na 950–1340 kW na m² za rok. Počet slunečních hodin v České republice je v průměru 1330–1800 hodin ročně. Konkrétní údaj vážící se k místu, v němž plánujete stavět solární elektrárnu, poskytuje Český hydrometeorologický ústav.

Vždy nicméně záleží na konkrétním místě, které pro stavbu solární elektrárny zvolíme. Intenzitu a dobu slunečního záření ovlivňuje nadmořská výška, oblačnost a další lokální podmínky jako jsou časté ranní mlhy, znečištění ovzduší či úhel dopadu slunečních paprsků. Množství energie z fotovoltaických panelů pro různá místa, čas a sklon je možné spočítat zde.

Na místě je samozřejmě také otázka kapacity. Jinými slovy: kolik se na plochu střechy (či na jiné místo zvolené pro instalaci elektrárny) vejde solárních panelů? Obecně platí, že 1 kWp(maximální výkon elektrárny) zabere asi 8–10 m². Tato plocha je schopna vyrobit přibližně 1 MWh ročně. Pokud se majitel vyrobenou elektřinu rozhodne prodávat distributorské společnosti (na základě garantované výkupní ceny), za dvanáct měsíců získá zhruba 12 890 Kč[1].

Prodej nebo spotřeba elektřiny

Majitel solární elektrárny se může rozhodnout, zda využije garantovanou výkupní cenu elektřiny a bude veškerou elektřinu prodávat regionálnímu distributorovi. Ten ji musí od majitele solární elektrárny podle legislativy EU vykupovat.

Vlastník solární elektrárny se může rozhodnout pro samostatný prodej elektřiny a získat podporu formou zelených bonusů. V tom případě si prodává elektřinu sám (tedy jakémukoli koncovému uživateli) a od ČEZu, E.Onu či PRE získává zmíněné zelené bonusy. Je třeba upozornit na to, že výkupní ceny elektřiny a zelené bonusy, které každoročně stanovuje Energetický regulační úřad (ERÚ), se pro letošní rok snížily. V případě solárních elektráren klesly výkupní ceny elektřiny o 4,2 %[2].

Pro fotovoltaická zařízení uvedená do provozu v roce 2009 platí tyto ceny: V případě solární elektrárny do 30 kW je stanovena na 12,89 Kč za 1 kWh (zelený bonus na 11,91 Kč za 1 kWh), pokud je instalovaný výkon sluneční elektrárny nad 30 kW, pak je výkupní cena stanovena na 12,79 Kč za 1 kWh (zelený bonus na 11,81 Kč za 1 kWh). Tyto ceny jsou garantovány po dobu 20 let provozování konkrétního zařízení. Pro provozovatele je jistě zajímavá i skutečnost, že je po dobu pěti let osvobozen od daní z příjmů. Živnostenský list není nutné zřizovat. ERÚ vám pouze vystaví licenci a přidělí IČ[3].

Pokud porovnáme výkupní cenu 1kWh elektřiny vyrobené v solární elektrárně a cenu 1 kWh, za níž domácnost elektřinu nakupuje (cca 4,65 Kč), je zřejmé, že vlastnit solární elektrárnu se vyplatí – výkupní cena je totiž asi třikrát vyšší než cena, za níž 1 kWh domácnosti od elektrárenských společností nakupují. Pokud tedy domácí solární elektrárna nepokryje spotřebu rodinného domu, lze i přesto na jejím provozu vydělat prodejem veškeré, resp. zbylé elektřiny[4].

Pro porovnání – Jaderná elektrárna Dukovany vyrábí 1kWh za 0,60Kč Dokud nebude účinnost a cena solárních panelů na takové úrovni aby cena vyrobené energie byla maximálně cca trojnásobkem ceny elektřiny z jaderné elektrárny, nelze o ekologičnosti tohoto zdroje energie hovořit. Dnešní solární panely nejsou bez dotací schopny za svoji životnost pokrýt pořizovací náklady.^[zdroj?]

Solární ostrovy[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Solární ostrovy.

Solární ostrov (Solar island) dostalo označení projektu, na kterém v současné době spolupracují Spojené arabské emiráty ve spolupráci s jistou švýcarskou inženýrskou firmou. Výsledkem návrhu je umělý ostrov – na moři plovoucí objekt kruhového tvaru s několika stovkami až tisíci zrcadel, odrážejících dopadající sluneční energii na (pravděpodobně kovovou) kolonu (potrubí), které taktéž tvoří svrchní část solárního ostrova. V tomto potrubí cirkuluje voda, kterou přijmuté záření dokáže přivést k varu. Vzniklá pára poté začne pohánět turbínu ve středu ostrova (kam se toto potrubí sbíhá), kde má být tato energie některou z dostupných technologií uložena. Projekt předpokládá, že jeden takovýto průměrný solární ostrov bude vyrábět řádově GigaWatty energie z dopadajícího slunečního záření.^[2]