Klasifikace podnebí je roztřídění jednotlivých podnebí (klimatů) do podnebných typů a vymezení těchto typů do podnebných oblastí rozprostřených po Zemi. Třídění probíhá podle mnoha kvalitativních a kvantitativních hledisek. Klasifikace podnebí rozdělujeme do dvou skupin, a to na konvenční a genetické.^[1] Vůbec nejrozšířenější a nejpoužívanější klasifikací je Köppenova klasifikace podnebí, která spadá do konvenčních klasifikací.^[1]

 

 

Konvenční klasifikace podnebí[editovat | editovat zdroj]

Konvenční klasifikace člení podnebí podle hodnot jednoho nebo více měřených údajů meteorologických prvků (například teplota vzduchu či srážky), případně dle výčtem typických rostlinných znaků konkrétní krajiny.^[2]Řadíme mezi ně například Köppenova, Bergovu, Penckovu či Thornthwaitovu klasifikaci.

Köppenova klasifikace podnebí[editovat | editovat zdroj]

Köppenova klasifikace je nejpoužívanější a nejrozšířenější klasifikací podnebí^[1] a jejím autorem je německýklimatolog Wladimir Köppen.^[3] Klasifikace je utvořena podle rozložení teplot vzduchu a atmosférických srážek ve vztahu k vegetaci. Vznikla již roku 1884 přepracováním tzv. Suppanovy klasifikace a původně byla založena na průběhu ročních izoterm, délce trvání teplot a rostlinstvu a vegetaci. K jejímu přepracování došlo roku 1918 na základě zohlednění většího množství získaných meteorologických dat. Poslední úprava proběhla v roce 1936 ve spolupráci s německým klimatologem Rudolfem Geigerem (někdy je taky proto klasifikace označovaná jako Köppenova-Geigerova klasifikace) a je založena „na teplotním a srážkovém režimu a jeho vlivu na biotu krajiny.“^[1]

V Köppenově klasifikaci je stanoveno 5 hlavních klimatických pásem s 11 základními klimatickými typy. Klimatická pásma jsou značena velkými písmeny: A, B, C, D, E.^[2]

Bergova klasifikace podnebí[editovat | editovat zdroj]

Bergovu klasifikaci podnebí vytvořil ruský klimatolog Lev Semjonovič Berg.^[4] Klasifikace odpovídá přírodním krajinným celkům Země a hranice podnebných oblastí tvoří přirozené hranice přírodních formací vegetace, půdních druhů a jiných fyzickogeografických poměrů. Berg ve své klasifikaci uvádí ekvivalenty i pro výškovou pásmovitost (měnící se s nadmořskou výškou). Celkem vyčleňuje 11 typů podnebí pro nížiny a 6 typů podnebí pro náhorní plošiny. Jde o:^[2]

typy podnebí nížin podnebí tundry podnebí tajgy podnebí listnatých lesů mírného pásma monzunové podnebí mírných šířek podnebí stepí středomořské podnebí podnebí subtropických lesů podnebí mimotropických pouští podnebí tropických pouští podnebí savan podnebí vlhkých tropických pralesů

typy podnebí náhorních plošin podnebí náhorních polárních rovin podnebí horských stepí mírného pásma podnebí horských pouští mírného pásma tibetský typ podnebí vysokohorských pouští podnebí horských savan

Genetická klasifikace podnebí[editovat | editovat zdroj]

Genetická klasifikace člení podnebí podle základních podmínek jeho vzniku, mezi které řadíme například planetární vzdušnou cirkulaci či převládající výskyt vzduchových hmot.^[2] Příkladem genetických klasifikací jsou Alisovova či Flöhnova klasifikace.

Alisovova klasifikace podnebí[editovat | editovat zdroj]

Alisovova klasifikace je nejpoužívanějším typem genetické klasifikace podnebí^[5] a jejím autorem je ruský klimatolog Boris Pavlovič Alisov.^[4] Podnebí rozděluje podle převládajícího výskytu základních vzduchových hmot do celkem 7 různých pásů. Jde o:^[5]

1. ekvatoriální pás (rovníkový)
2. subekvatoriální pás (rovníkových monzunů)
3. tropický pás
4. subtropický pás
5. mírný pás
6. subarktický pás (též subantarktický)
7. arktický pás (též antarktický)

Flöhnova klasifikace podnebí[editovat | editovat zdroj]

Flöhnova klasifikace naproti tomu vychází ze všeobecné cirkulace atmosféry. Vymezuje čtyři pásy proudění vzduchu, které se v průběhu roku posouvají (důsledkem změny výšky Slunce nad obzorem). Jde o:^[2]

1. rovníkový pás západních větrů
2. pasátový pás východních větrů
3. mimotropický pás západních větrů
4. polární pás východních větrů