Jindřich VII. Lucemburský
císař Svaté říše římské
Jindřich VII. na dobové iluminaci(Balduineum)
Doba vlády	1308–1313
Korunovace	6. ledna 1309 králem, 29. června 1312 císařem
Narození	12. července 1275/1276?
	Valenciennes
Úmrtí	24. srpna 1313
	Buoncovento
Pochován	katedrála v Pise
Předchůdce	Albrecht I. Habsburský
Nástupce	Fridrich Sličný a Ludvík IV. Bavor
Manželky	Markéta Brabantská
Potomci	Jan Lucemburský Marie Lucemburská Beatrix Lucemburská
Dynastie	Lucemburkové
Otec	Jindřich VI. Lucemburský
Matka	Beatrix z Avesnes

Jindřich VII. (fr. Henri VII de Luxembourg, 12. července 1275/1276^? Valenciennes – 24. srpna 1313 Buoncovento) byl lucemburským hrabětem a císařem Svaté říše římské z dynastie Lucemburků. Po smrti císaře Fridricha II. byl prvním římským králem, který získal císařskou korunu^[1] a osobně se vydal ujmout panovnických práv v říšské Itálii.^[2] Jeho snaha o vládu nad Itálií ztroskotala na věčných konfliktech italských měst a na nepřátelství francouzského krále Filipa IV., který nepřál mocenským ambicím svého bývalého vazala, ovlivňoval rozhodnutí papeže Klementa V. v Jindřichův neprospěch a s nevolí hleděl na počáteční úspěchy římské jízdy, které mohly ohrozit moc mladší kapetovské větve v Itálii.

 

 

Život[editovat | editovat zdroj]

Jindřich byl nejstarším synem lucemburského hraběte Jindřicha VI. Lucemburského a Beatrix z Avesnes a Beaumontu. Po otcově smrti na bitevním poli převzal oficiálně lucemburské hrabství, ale regentkou byla s podporou flanderského hraběte Víta z Dampierre až do roku1294^[3] ovdovělá Beatrix.^[4] Mládí strávil na francouzském dvoře a v červnu roku 1292 byl za podpory krále Filipa Sličného a hlavně královny vdovy Marie^[3] oženěn s Markétou Brabantskou, královou neteří.

„	…aby se pak obrátila příčina starého sporu ve svazek jednoty a míru, usmyslili si starší lidu jak vévodství, tak hrabství uzavříti mezi dědici posvátné spojení řádného manželství…	“
—  Zbraslavská kronika[5]

Svazek měl po bitvě u Worringenu^{[pozn. 1]} zpečetit mír mezi oběma zeměmi a byl krom vzájemné náklonnosti obou manželů požehnán třemi potomky. Hluboce zbožná Markéta měla na manžela velký vliv.^[3]

Jindřich ještě před dosažením zletilosti složil lenní přísahu Adolfovi Nasavskému a zřejmě tehdy od něj získal privilegium pořádat v hrabství šestitýdenní trh.^{[pozn. 2]} V listopadu 1294 obdržel od Filipa Sličného za vazalský slib roční rentu a pravděpodobně i rytířské ostruhy. K Filipovým vojákům se připojil během konfliktu s Anglií^[3] a písemně se zavázal, že bude bránit francouzské hranice proti každému.^{[pozn. 3]} S hrabaty z Baru se Jindřich i přes několik smírčích jednání nemohl dohodnout ohledně dědictví, spory měl i s trevírským arcibiskupem a městem Trevír. Roku 1304 se dohodl sJanem Henegavským ohledně lenních vazeb poděděného hrabství Durbuy. O čtyři roky později vážně onemocněl a v předtuše hrozící smrti, která se naštěstí nedostavila, nechal sepsat závěť, jenž měla ošetřit nedostatečně vyřešené dědické konflikty.

Jako hrabě se Jindřich snažil o rozšíření svého hrabství všemi možnými prostředky, v nichž převažovala cesta vyjednávání, kterou si vydobyl úctu přesahující hranice hrabství. Rázný a pragmatický hrabě 11. května 1308 v Nivelles^[7]uzavřel obranný spolek se svými sousedy Janem Brabantským, Guidem z Dampierre a Vilémem Henegavským v němž pánové mimo jiné podepsali dohodu o tom, že pokud některý z nich získá korunu římského krále, potvrdí ostatním jejich léna.^{[pozn. 4]}

Z hraběte římským králem[editovat | editovat zdroj]

27. listopadu 1308^[8] byl silně krátkozraký^{[pozn. 5]} a německy špatně hovořící^[9] Jindřich zvolen na římský trůn. Volba byla ovlivněna jeho mladším bratrem Balduinem, který byl v tu dobu novopečeným arcibiskupem v Trevíru a mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu, bývalým kancléřem českého krále Václava II.

„	A o čem se dříve dlouho rozvažovalo, nyní se provedlo ihned, neboť když volitelé hlučným voláním souhlasili, byl hrabě lucemburský veřejně vyhlášen za římského krále a na ten hlas se radoval celý zástup lidu…	“
— Zbraslavská kronika[10]

Jindřicha volba stála mnoho ústupků a příslibů vysokých odškodnění všem zúčastněným kurfiřtům a také slib, že se jeho mladší bratrWalram ožení s neteří kolínského arcibiskupa Jindřicha z Virneburku.^[11] 6. ledna 1309 byl Jindřich společně s Markétou v Cáchách korunován římskou korunou. Téhož roku udělil lucemburské hrabství lénem svému jedinému synovi jménem Jan.^[12]

Jindřichův plán o obnovení říše v jejím původním vzhledu ztroskotal na nechuti říšských knížat mít silného vladaře, který by je mohl omezovat, což přimělo Jindřicha k přemítání o císařské korunovaci, která by mu přinesla legitimní moc nad říšskou částí Itálie a nad Burgundskem a Arelatskem.^[11] Během roku 1309 cestoval po německé říši a podařilo se mu získat uznání vlády v jižním Německu a docílit zde holdu držitelů říšských lén.^[13] V září se ve Špýru konal říšský sněm, kde se Jindřichovi podařilo dosáhnout oboustranně výhodné dohody se syny zavražděného Albrechta Habsburského. Byly jim potvrzeny jimi držené země, nad vrahy otce byla vyřčena říšská klatba a na oplátku Leopold Habsburský přislíbil svou účast na římské jízdě. Posléze Jindřich uspořádal ve špýrské katedrále slavnostní uložení ostatků Albrechta Habsburského a Adolfa Nasavského, svých dvou předchůdců soupeřících o římskou korunu.^[14] Pokoušel se zde také marně odvrátit zemského škůdce Eberharda Württemberského od útoků na říšský majetek a poté proti němu vyhlásil říšskou válku. Zlatým hřebem sněmu bylo Jindřichovo slavnostní prohlášení, v němž se zavázal k tomu, že do roka a do dne vyrazí na římskou jízdu.^[15]

Po nástupu Jindřicha na římský trůn se v dalekých Čechách rozhodli o spojení domácí vymírající přemyslovské dynastie s krví lucemburského rodu a roku 1309 se cisterciáčtí opati při cestě na generální kapitulu do Citeaux setkali v Heilbronnu s Jindřichem VII.^[16] Zdá se, že právě Petr z Aspeltu napomohl českým poslům při choulostivém jednání o budoucnosti českého království. Roku 1310 Jindřich po počáteční nechuti, kdy nabízel českým poslům svého bratra Walrama, dojednal nástup svého čtrnáctiletého syna Jana na přemyslovský trůn.

Císařský diadém[editovat | editovat zdroj]

Po synově nákladné svatbě s českou dědičkou v září 1310 odcestoval král společně s chotí, oběma bratry a říšskou šlechtou na cestu za císařskou korunou. Datum korunovace bylo papežem určeno na Hromnice roku 1312.^[1] Výprava čítající 5 tisíc mužů putovala přes Švýcarsko a Mont Cenis do Turína.^[17]

„	Raduj se, Itálie! Celý svět ti bude brzy závidět. Rozmnožitel slávy tvého lidu a spasitel světa, zázračný Jindřich z rodu římských císařů, tvůj snoubenec, přichází k svatebnímu obřadu. Osuš hned své slzy, osvoboditel je nablízku…	“
— Dante Alighieri

Itálie rozpolcena vnitřními spory jej zpočátku vítala radostnými ovacemi a manifesty,^[18] ale později nepříliš majetný římský král, pln ideálů o své nestrannosti,^[19] zabředl do konfliktů soupeřících guelfských a ghibellinských měst.^[20] 6. ledna 1311 byl v Miláně korunován železnou lombardskou korunou.

„	O straně guelfské nebo ghibellinské nechtěl císař slyšet. Byly proti němu proto šířeny křivé pověsti. Ghibellini říkali: „Nechce vidět než guelfy.“ Guelfové zase prohlašovali:“Nepřijímá než ghibelliny.“ A tak se báli jeden druhého…	“
— Dino Compagni[21]

Švagra Amadea Savojského stanovil říšským vikářem horní Itálie a pověřil jej nastolením práva a udržením bezpečnosti. V únoru došlo v Miláně, odkud král vyhnal Guida della Torre a dosadil k moci rodinu Viscontiů, ke vzpouře, která byla rychle zpacifikována říšskými vojáky.^[19] Následovala vzpoura několika dalších měst v čele s Florencií.^[22] Jindřich na vzbouřence tvrdě udeřil a odbojná města oblehl. Částečný mír byl zpostředkován papežským vyslancem, ale Cremona s Brescií zaplatily za svou nepoddajnost. Po dlouhém obléhání, kdy královské vojsko decimovala epidemie, následovaly tvrdé tresty. Král rušil městská privilegia, bořil hradby a vymáhal vysoké pokuty, jimiž by naplnil prázdnou pokladnu.^[23] Popravoval vzbouřence a přeběhlíky.^[21] U Brescie zemřel Walram^[24] a v Janově podlehla nemoci královna Markéta.^{[pozn. 6]}

„	V té době smrt (která nikomu na dlouhý čas nedává milost) z vůle boží odvedla z tohoto světa vznešenou císařovnu, která se těšila přeznamenité pověsti velké svatosti a života počestného…	“
— Dino Compagni[26]

Po celou dobu tažení opouštěly Jindřicha říšské sbory a on musel za pokusy o jejich udržení na italské půdě slibovat léna a finanční úplatu. Byl nucen prodávat vikariáty. Po Markétině smrti byl odkázán na pomoc lombardských měst a chabého počtu svých rytířů. Tažení komplikoval postoj francouzského krále, který Jindřicha přestal podporovat^{[pozn. 7]} a také nepřátelství neapolského krále Roberta, který zrušil plánované zasnoubení dětí obou králů^{[pozn. 8]} a vyslal svého bratra Jana z Graviny do Říma.^[29] Jindřichem tolik žádaná papežská pomoc se nedostavila. 24. prosince 1311 vyhlásil Jindřich říšskou klatbu nad odbojnou Florencií a v únoru 1312 odcestoval do spřátelené Pisy, kde uspořádal dvorský sněm^[28] a dal do klatby Luccu, Sienu, Parmu a Reggio.

Koncem dubna 1312 se král se svými oddíly vydal přes Viterbo směrem k Římu a žádal papeže, aby zakročil ve věci neapolských vojáků a zajistil jejich odchod z věčného města. Jan z Graviny zatím ovládl se svými neapolskými a katalánskými žoldnéři Kapitol, vyhnal odsud senátora Ludvíka Savojského a zabral Andělský hrad.^[30] Mezitím vyslanci francouzského krále a Karel z Valois tlačili na svatého otce, ať korunovaci odloží a jako důvod uváděli hrozbu Jindřichovy budoucí anexe neapolského království. Papež Jindřichovi pohrozil odejmutím své přízně a korunovaci podmínil manželským spojením s Anjouovci. 6. května vjel Jindřich na území Říma, které bylo pod kontrolou spojenecké rodiny Colonnů. Plánovanou korunovaci se nepodařilo zrealizovat pro potyčky s vojáky Jana z Graviny a Orsiniů.

Improvizovaná císařská korunovace se odehrála až o dva měsíce později, po předchozím vyjednávání, boji a mnoha ztrátách v řadách králových přívrženců 29. června 1312 v lateránské bazilice.^[31] Jindřich jako císař vydal listinu, která svým obsahem podnítila ještě větší nevraživost krále Filipa IV. a také papeže. Opustila jej další část říšských vojáků a císaři zbyla víra v příchod posil vedených generálním vikářem předalpských zemí,^[17] jímž nebyl nikdo jiný než syn Jan. Pokračoval v domlouvání spojenectví se sicilským králem Fridrichem II. a nabídl mu k jeho upevnění sňatkový projekt jejich potomků. 4. července 1312 oba monarchové uzavřeli smlouvu o vzájemném přátelství a pomoci. Roberta Neapolského obvinil 12. září^[32] ze spiknutí s proticísařskými vzbouřenci a poté dobýval Florencii,^[33] kde si nedostatek zásob, infekce a malárie, jíž onemocněl i samotný císař,^[34] vybraly svou daň.

Počátkem dubna 1313 vyhlásil v Pise edikt o zločinech proti majestátu a zákon o skutkové podstatě rebelie. 26. dubna vynesl v Pise nad neapolským králem Robertem v nepřítomnosti říšskou klatbu a z pozice svého titulu jej odsoudil ke ztrátě titulů, majetků a hrdla. Papež reagoval bulou, v níž hrozil exkomunikací každému, kdo ohrozí neapolské království.

„	Nato se císař rozhodl, že se nebude tlouct s Florenťany a jinými Toskánci, protože při tom měl málo úspěchů a spíše pohoršil svoje postavení, ale že chopí býka za rohy, a vytrhna s celou svou silou proti králi Robertovi, odejme mu jeho království. Měl za to, že kdyby se mu to podařilo, bude pánem Itálie…	“
— Giovanni Villani[35]

Císařův spojenec Fridrich Sicilský napadl Kalábrii a stejným směrem pluly i válečné galéry z Janova a Pisy. 8. srpna zaútočil Jindřich na Sienu a pak v Buoconventu zemřel. K nečekané smrti došlo pravděpodobně díky malárii, ale současníci hovořili i o jedu.^[36] Byla rozšířena pověst, že císař zesnul po požití otrávené hostie,^[5] kterou mu podal jeho dominikánský zpovědník.^[37] Vojsko bylo rozpuštěno.

Vnitřnosti zesnulého byly pohřbeny přímo v Buonconventu a tělo zesnulého převezl Jindřich Flanderský do Pisy, kde pro císaře obyvatelé věrného města v místní katedrále nechali postavit v chóru za hlavním oltářem působivý náhrobek od Tina di Camaino.^{[pozn. 9]} IluminovanýCodex Balduini Trevirensis detailně rekapitulující událostí římské jízdy^[38] byl vytvořen z podnětu císařova bratra Balduina Lucemburského. Nesmazatelnou stopu císař zanechal také ve Villaniho díle Nuova Cronica, kde je zpodobněn na několika miniaturách a v kronice Dina Compagniho.

Dante Alighieri, stoupenec císařské vlády, Jindřichovi vzdal poctu ve své Božské komedii, když jej umístil do Ráje^[39] a také dílo De monarchia je věnováno tezi, že císař má moc od boha a papeži je povinován pouze úctou, kterou má mít nejstarší syn vůči otci.^[40]

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]